Orlová.

Stojí lesy, stojí věkovité, šeré,

korunami stromů, zkazky vanou steré.

Stojí lesy valné a kam zrak se stočí,

po krajině šíré tmavé lesy zočí.

Lesy kol a kolem, hvozdy zadumané,

přes něž do daleka Času peruť vane.

A co vzduchem jasným v modré dálky šumí,

to těch lesů tmavých staleté jsou dumy.

To těch pěvců božích zpěvné rozhovory,

to těch jejich písní jímavé jsou chory.

A ty lesů šumy a ty písně ptačí

a to chvění Času, do dálky jenž kvačí,

jakoby to všecko slavnou hymnou znělo

a jak pozdrav míru šírou zemí spělo,

jakoby to všecko slívalo se v sebe – –

moře lesů kolem, modré nad ním nebe!

Zachvěly se lesy, černé hvozdy dalné,

zahučely hlučně lovců rohy valné.

Zahučely hlasně na blízku i v dáli

a ozvěnou sterou v dál se zvuky valí.

A ti boží ptáci, jako v udivení

ustávali rázem ve svém šveholení,

ustávali, zmlkli, s bázní dolů zřeli,

pod lesnatým vrchem kde se lovci sjeli.

Knížecích to hostí jará, švarná četa,

báječné jak zjevy neznámého světa.

Oštěpy a meče po boku i v dlani,

bujné krotí oře rozjaření páni.

Ale nade všecky v sboru lovců celém

Mečislav sám kníže statným vztyčen tělem.

Nade všecky oře jeho komoň křepký

ve oruží skvostném dupá mech kol hebký.

A po boku vůdce Ludmila, hle, kněžna,

paní plna vnady, jako růže něžná.

Tváře zrůžovělé, na rtech úsměv sladký

a v těch očích blaho, – blaho příští matky!

„Ajta, druzi moji, na tom vonném mechu

jaké místo ladné zve nás ku oddechu!

Ruče s ořů, ruče, nechať táboříme,

ať té vnady lesní plně okusíme!“

Zahovoří kníže, svižně s oře skočí,

kolem kněžny mladé vesele se točí.

Kolem kněžny páni přisednou v kruh úže,

jako pestré kvítí kolem vnadné růže.

A po lese valném, jenž kol dumá tichý,

pohárů zní cinkot, hovory a smíchy.

A po lese šírém hlahol v dál se vine,

jako vlna hravá tišinami plyne.

Nade vrchem tamo orel níž se snáší

a hostii bílou v zobci k nebi vznáší,

sedá na strom statný, jenž se chví jak v bázni

a zpěv ptactva všeho slavným chorem zavzní.

Ale náhle orla ze zobce – ó žase –

padá tělo Páně, v hvězdném planouc jase – –

Zarazí se páni, ani slovo nedí,

v ustrnutí náhlém vzhůru k orlu hledí,

a ve chvíli příští, v prostém srdci hnutí,

obnažují hlavy, svatým tajem tknuti.

V koleno se shýbá statných lovců noha,

i v té lesní poušti cítí blízkost Boha.

Obnažená čela v pokoře se kloní

a les kol a kolem slavnou písní zvoní. –

Divným zjevem jata, vnadná kněžna mladá,

plna svaté bázně, náhle v mdlobu padá.

Kněžnu svatá bázeň, mdloba zachvátila,

a v té chvíli vážné syna porodila.

Zašly věky mnohé, zašly, pominuly,

osada dnes valná, kde se lesy pnuly.

A na místě, tam kde v době starodávné

knížecí syn počal žití svoje slavné,

od orlovských strání kraje do šírého

stánek Boží hlásá věčnou jsoucnost Jeho.

Hlásá, i kam lidská nezabloudí noha,

že přec utkví v péči bdělé oko Boha.