ORLOVÉ.

Na čelech Taygetu, kde není trav ni květů,

kam člověk ani zvěř se v bázni neodváží,

dům svůj má orel.

Zem celou přezírá, vzduch královstvím jest jeho

i síní svatební, a vzlétaje zří hrdě

v líc žhavou slunci.

Když matka orlice rod dětí ze skořápek

svým teplem vyvede, tu přijde otec orel

a hledne na ně

a v hnízdě postaví je řadou proti slunci

a patře bedlivě na mladé oči jejich,

jich původ zkoumá.

Neb jenom orlí zrak a jen krev z krve jeho

zřít může do slunce. I za syna jej uzná

a zdraví křikem.

Co těm, kdož mžikáním rod cizí prozradili,

kost lebky probije a z domu v propast shází

v potravu červům.