ORLOVÉ.

Z orlího hnízda na Černé Hoře

slyšeti tepot mohutných křídel –

oblétla Lovčen, v dálku se dala

rodina orlí ze skalních sídel...

Junáci mladí, mohutní muži,

v čele jich starci šedivých knírů, –

všecko jde v řadách sevřených k boji,

v staré své zbraně starou svou víru.

Tak jak je kreslil kouzelník Čermák:

obočí mocná, pochmurné zraky,

sevřené rety, dlaň svírá pušku –

stoupají stezkou strmou až v mraky.

Jako pták orel v soutěsky hledí,

nemluví mnoho, netratí slova –

časem jen zazní skalami píseň:

Onam onamo, za brda ova!

A zatím doma chudoba zbyla,

tak jak ji črtal Zvěřina kdysi;

rozbitá chata, skrčená, skrovná,

orlí jak hnízdo na skále visí,

v kamení koza zeleň si hledá,

zcuchaná sosna k chatě se kloní,

stařena pod ní, vtělená bída –

nade vším divá bóra se honí...

Z orlího hnízda na Černé Hoře

slyšeti tepot mohutných křídel –

oblétla Lovčen, v dálku se dala

rodina orlí ze skalních sídel...

Zahoukly pušky, zahřměla děla –

doma kdes mnohá zapláče vdova;

zde ale v poli v boj volá píseň:

Onam onamo, za brda ova!