ORUŽNÍK.

Za dlouhým v jihu průhonem

skála, skal královna stojí,

ke skále v staré kronice

prastará pověst se pojí;

dědeček jednou večerem

zkazku nám vyprávěl dětem, –

z duše chce; je tam zavřena,

může-li, ať letí světem.

Ve skále jednou do roka

v půlnoční zrození Pána

zaznívá v zvučném kování

mohutná perlíku rána;

zaznívá, v les se rozléhá,

zaznívá, havrany vzbudí,

dřív však, než v kraji dosténá,

klid je zas v skály té hrudi.

Tajný je otvor do skály,

mlází kde nejvíce bují,

zlaté kdo najde veřeje,

octne se v čarovné sluji:

ze stříbra, zlata ryzího

jeskyně nitro se svítí,

na krbu zlatě roztopen

nádherný pancíř se nítí.

Není však oheň obvyklý;

ten, kdo své oči veň vnoří,

spatří, že siným plamenem

démanty na krbu hoří;

kovadlo, kleště, perlíky

lesknou se z ryzího zlata,

z rubínů rudých násady,

z modravých safírů dláta.

Opřena stranou o stěnu

obrovská postava stojí;

v prostou jen řízu oděna,

oči však slunce jsou dvojí;

dumavě hledí do ohně,

myšlením zrovna leb puká,

sevřena tíhou perlíku

svalnatá chvěje se ruka.

Vzdechne-li, strachem na skále

dub pětkrát věčitý padá;

kývne-li šedým temenem,

balvan s ní s balvanem padá;

vzhlédne-li kolem, na stěnách

nádherná klene se duha;

ten, kdo v té skále uschován,

tajemný vlasti je sluha.

K velkému dílu ukryt je

v nitru té zázračné sluje,

brnění v žáru vědomí

českému rekovi kuje;

kuje již dlouho: pět set let

tomu, kdo bídy nás sprostí,

pět set ran dal juž v oruží,

pět set a přec není dosti!

Bůh ví, kdy bude skončeno,

Bůh ví, kdy dílo se zdaří,

Bůh ví, kdy plátví porůzné

v čarovný pancíř se svaří,

Bůh ví, kdy chomol přeletí

nad hlavou století, věků,

než upne věčnost oruží

na prsa novému reku.

Oružník, platnéř, mračí se,

od ohně hasnou mu oči;

mračí se, čeká zas a zas,

pro plát kdy rek k němu kročí,

jemuž by silou poslední

v pukléře vydutou stranu

srdnatě zlatým perlíkem

zakoval poslední ránu!

Až odnož dubu Žižkova

do výše stromem se vzmuží

a větve kmene v mohutná,

obsáhlá ramena ztuží,

přijde sem rolník s toporem,

do silných větví jej vseká,

synkovi zrobí kolébku –

rekovi, lid jehož čeká.

V kolébce hošík pospí si

s hvězdičkou na jasném čele,

ten najde v skále náhodou

brnění hotovo celé;

připne si k ňadrům oruží,

na hlavě přílbu si vztyčí,

volně a přímo do nebes

pro meč se Michalův vztyčí.

Chytne si oře slunného,

spoutá ho stuhami duhy,

vítězně bude objíždět

lesy a pole a luhy:

na křídlech slávy jásavých

slétne k nám svoboda ručí – –

Bloudil jsem kdysi po kraji,

odnožek dubu-li pučí?...