Osamělá.

Padla v mé okénko

zář měsíce bledá,

jak kdy v jeho stínu

známého cos hledá.

Šepotaly hvězdy

sobě v udivení,

že s tou naší láskou

co bývalo – není.

Zaduněl si větřík

v okno jak by v zlosti,

že nemůž’ naslouchat

šepotu milosti.

Zabušilo srdce

tesklivě v mém těle,

že jest ach, tak strašně,

strašně osamělé!