OSAMĚLÉ BOROVICI

Tam, kde teď stojíš sama, byl as les,

jej pokáceli pak, už dávno kdysi,

a ušetřili tebe.

Les ustoup’ dál a výš, svah byl tu na čas lysý,

pak usmálo se nebe

na pole, kde se klasy vlní dnes,

na jedné straně; druhá strana celá

na podrost zhoustla zelený a svěží,

uprostřed obou stará cesta běží.

A tak jsi osaměla.

Vysoko pneš se u té cesty staré,

pod tebou pole jen a nízké mlází,

tvou hlavou táhnou sny a stíny charé,

jsi pramáti, jež zřela dílo zkázy,

svůj celý padat rod

a sama zůstala, a pláče, hlavou kývá,

když vichr rve jí vlasy, jí to vhod,

a když se mračny stmívá,

výš vztyčí se a volá, blesk by sjel

po jejím kmeni,

ten její skončil žel

a utrpení.

Leč divný osud,

ač blesky voláš, stojíš pevně dosud.

Marně se rouháš, když se bouře valí,

oblohou šedou

i blízko blesky sjedou,

však hlavě tvé jak by se vyhýbaly.

A darmo stenáš: Ryj v mém nitru, červe,

ať v hnilobě a trouchni rozpadne se!

Snad vichr jednu, dvě ti sněti serve,

leč zdravější jsi nežli stromy v lese.

A dosud krásná jsi!

Ty první ze všech pozdravuješ zoři,

a navečer, než soumrak lehá si,

červánek nádherně na větvoví tvém hoří.

Rád v podvečer jsem k tobě chodíval

a pohladil tvou červenavou kůru

neb o tebe jsem opřen hleděl v dál

a k Blanici níž, k prvním hvězdám vzhůru,

jež vyskočily nad kraj do oblak,

zřel, tma jak lehá na pole i meze,

jak housenka když obrovitá leze,

od Ražic černý jak se sune vlak.

Tu častokrát jsem ztrácel se i v snění,

vzrušení cítil tvůrčího jsem tep

a na kmen tvůj i horkou tiskl leb,

když zabolelo v duši osamění.

Za války stával jsem tu v tíze denní.

Kol jaký mír! A kdes teď duní děla!

Můj národ mře! A na rtech se mi chvěla

za jeho spásu slova modliteb.

A ty jak bys mi byla rozuměla!

Tys šeptávala jemně do mých dum,

a klid mi vracel, úkoj dával znovu

a sílu kovu

tvůj tichý šum.

Vím, přežiješ mne. Budeš tady státi

dál pevná, hrdá, v červáncích i tmách,

co dávno již můj prach

se v země klín neb do vln větru vrátí.

A přec, ký sen mne chvátí,

bláhový, dětský! Blesk tu srazil sosnu,

když jednou táhl bouře divý řev,

a mně z ní řeží desky na rakev...

Jak z dřeva jejího to sladce voní do snů!