OSAMĚLÉ HNÍZDO

Zbloudilý domek, hrbí se, sklání,

pod osikami v skalnaté stráni,

vždycky ho dobrá zachrání ruka,

jako hnízdo, jež větrá a puká.

Nespadne, otvorem střechy se kouří,

nezmizí, větru v cestě a bouři.

Zemřel již hospodář s hospodyní,

vyvdány dcerky, odešli syni.

Všecky jal pod křížem v zeleném rově

věčný spánek na hřbitově.

Čas byl jít vnukům, jen domek zbyl v stráni

za smrákání, za svítání.

Rod jak zrní smrtí rozvát,

spravedlivá jej zem šla pozvat,

jenom jeden z rodu vždy zůstal,

domek by vzdoroval, do země vzrůstal?

Víte co drolil a bouřnou rval křečí,

skryla vždy plachá ruka něčí?