OSAMĚLÍ.

Jsou ti, kdo jako vy kdys lásku v prsou měli

a zachránili z ní jen upomínku chudou, –

jsou ti, kdo na konec tak sami v žití zbudou

a v posled životem jdou tiše osamělí.

Zda v srdci doplálo poslední lásky vření?

Nevyčteš tajemství s jich nepohnutých tváří.

V osamocení svém jdou pyšní samotáři,

mlčící, nesdílní a v sebe uzavřeni.

Co druhdy těšilo, dnes možná už jen raní,

co někdy bolelo, snad bolí dnes už méně

a hle, snad při jednom, tak drahém kdysi jméně

to srdce, tiché již, se nezachvěje ani.

Snad líto jim těch snů, jež marně v duši zkvetly,

a žal těch nadějí, po nichžto dávno veta,

i toho všeho žal, co darmo v duši zkvétá

a jak list uvadlý tam nepoznáno setlí.

Snad víc než kdokoli života cítí jarmo

pro vše to minulé, co ve tmách zašlo, běda,

snad někdy posavad se náruč jejich zvedá

po komsi neznámém – a pozvedá se darmo.

Snad někdy zaplanou v tom srdci zašlé chvíle

vzpomínkou na to vše, čím růže kvetly jednou,

a drahé vzpomínky si tiše k čelu sednou,

jak skráň by hladily dvě drahé ruce bílé.

Snad časem v duši jich to vše, co žili prve,

se ozve výkřikem, a poznávají zase,

ta bolest někdejší jak znovu zjitřila se –

kdo z lidí o tom ví, co kdys to stálo krve?

A z upomínek všech vyprchá všecka krása –

a náhle vzpomínka již nehřeje, leč studí,

již ruce zanikly, jež hladily, a v hrudi

zas bolest vzbuzená poznovu srdce drásá.

V těch jejich prsou též snad jednou snění plálo

o lásce, o štěstí, – ó, sen tak luzný, smavý,

snít náruč v náručí a hlavu vedle hlavy –

a za ty všecky sny jak život podal málo!

Kdes v mlhách zaniká poslední ohlas vřelý

těch vypleněných snů, pohasla v duši víra,

květ jeden za druhým tak z duše odumírá –

co zbylo, žárlivě v svém srdci uzavřeli.

Za trosky zašlých snů, za lásky snění blahá,

za vše, co vzato jim, co umírá a hyne,

si hrdě stvořili v své duši světy jiné,

kam zášť, ni nenávist, ni zloba nedosahá.

Toť jejich království, kam nesmí nikdo cizí,

ni přítel, ani ten, kdo přikrádá se ve zlém.

V království samoty, pod resignace žezlem,

co’s v duši zachránil, ti z duše nevymizí.

To jejich vlastní svět, kam nesmí zloba nízká,

jež květy poslední ti z duše rve a plení,

svět v duši zavřený, kde v hrdém osamění

jich srdce nikomu si nikdy nezastýská.

Jdou, přejdou mlčící. Kdys lásku v srdci měli

a zachránili z ní jen upomínku chudou.

Hle jsou, kdo na konec tak sami v žití zbudou

a v posled životem jdou tiše osamělí.