Osamělost.

Bílou mořskou kajku seděti zřel jsem na skalách

samotnou, na skalách fjordu, mořskou kajku bílou.

Tesklivě mávala křídly na modré se dívajíc vody,

dálné vody modré, prázdné, opuštěné vody,

kde ni jediná v slunci lodní plachta bílá

se nestkvěla, samotná, jediná, bílá plachta v slunci...

Vlny v příboji skal pěnivé smutnou, jednotvárnou

zpívaly píseň v to ticho, v ten mír nekonečného moře –

tak jednotvárnou, smutnou v skal příboji píseň zpívaly vlny!...

A kajka naslouchat ji zdála se a vnímat

a kajka rozumět jí zdála se a chápat

tu smutnou píseň: Odešli ti, kteří milovali nás! – –

tu jednotvárnou píseň: Již nevrátí se oni – ? – –

A tesklivě, beznadějně mávala křídly – tak tesklivě,

že osamělost její hluboce, bolně já pocítil v duši!...

A já vášnivě ruce k ní vztahoval,

já obejmouti přál si ji vroucně, v marné touze!

obejmouti ji ubohou, vzdálenou,

na skalách fjordu sedící mořskou kajku bílou! – –