Osamělý.

Když to boží slunečko

K západu se sklání,

Tu to moje srdečko

Nemá doma stání.

Temný večer se vlní

Nad věžemi města,

A mne temný stesk plní,

A ven jde má cesta.

Ven, k zahradě zelené

Do hustého křoví;

Tam mé srdce stísněné

Žal svůj luně poví.

Samoten tu sedávám

Na měkkém trávníčku,

Vzdychaje si: „sám a sám

Jako ty měsíčku.“

A tím jaksi lehčeji

Dech se z prsou vine,

A tím jaksi jemněji

Luna tichá plyne.

A tak když to slunečko

K západu se sklání,

Nikde moje srdečko

Nemá doma stání.