Osamělý dům.

Na sadě plno pryskyřníků

plá podle starých jara zvyků,

a studny staré roubení

své vydrolené zdivo skrývá

za bodláčím, jež sem tam kývá

a vráží v sebe v rozchvění.

Dům osamělý, objat stromy,

nach západu se v oknech lomí

a všechno kvete dokola,

houpačka stará v stromech visí,

zříš plotem její stinné rysy

zakryté květy dopola.

Před plotem angrešt schýlen dolů

nad trav a metlic tisíc stvolů

mi rosu střásá v zvlhlý šat,

je před večerem, stezky rudnou,

pták slítne v hnízdo křivkou bludnou,

a tichne vše, je čas jít’ spat.

A kde se vzala, nevím ani,

z tmy stromů vyšla z nenadání

a stezkami se vracela,

šla dívka volně v přemýšlení

tou stezkou, kde již ruchu není,

a v myšlénky se ztrácela.

Já vím, že ručky drobné měla,

vlas ebenový kolem čela,

a modrý zrak a bledou líc,

a černý šat jí s boků splýval –

já dlouho jsem se ještě díval,

když v dům již dávno zašla sníc.

Pak pluhy cestou slyšíš zníti,

a řetězy kdes rachotiti

a volů bukot kovový;

vše v osamělý dům se vrací

z rozlehlých polí po své práci

a všude klid je hrobový.

A naposled již skřípla vrata.

Já cítil, jak je duše jata,

kdy v domě, jenž plá osvětlen,

v tom velkém tichu na vše strany

zjev pracujících zmizel štvaný,

i dívka, ztracený můj sen.

Tak konec můj až přijde stmělý,

v mou duši jak v dům osamělý,

by cos mne v posled mohlo hřát,

tak shromáždí se do mých skrání

ku odpočinku sny a zdání,

v to ticho hrobu, kde mám spát!