OSAMĚLÝ KVĚT

Plál kvítek osamělý

na lesní mýtině,

smál se a štěstím zářil

jak dítě na klíně.

Toužil po zraku lidském,

po slovu nadšení,

leč kolem něho znělo

jen lesa šumění.

Jen motýlek jej shýbal,

jenž mednou rosu ssál,

jen pramínek jej zlíbal,

jenž v dálku pospíchal.

Jen včelka zabzučela

ve zlatých kalhotkách,

jen vánek zkolíbal jej,

jenž z jihu v sever táh.

Jen mravenci jej znali

a srna zasněná,

andělé k němu z dáli

spínali ramena.

Leč kvítek osamělý

po lidském oku práh’ –

však neviděn a neznám

uvadl v samotách.

A tak má píseň roste

zhrdaná, neznámá,

sní o nadšené duši

a lomí rukama.