OSAMĚLÝ VEČER

Plynuly chvíle v moře času.

Podivný večer: žel a žel.

Dnes ani u jednoho hlasu

jsem přízvuk něhy neslyšel.

Ni jeden úsměv. V pláni kdesi

klekání dlouze naříká.

Dráždivým steskem šumí lesy

a vše je drsná tragika.

Já cítím v srdci záchvěv zimy,

mráz tuším, který zazebe.

Věci a lidé říkají mi:

My žalujeme. Na tebe!

A naslouchám teď s mrazným klidem,

jak hlas ten splývá s klekáním.

Já odpovídám věcem, lidem:

Je dobře. Vždyť se nebráním.

Šli němě ptáci v hnízda svoje.

I světlo v dálkách zhasíná.

Do smutku jako do závoje

se zahalila krajina...