OSAMĚNÍ

K vysokým světům přivrací se zem,

za bezdnem kobaltovým oblohy

přistanou jemné řády duchů

němě šumivé, říz průsvitných

modravá mlha vlaje vzdáleně.

Koruny nehybné jak vyvráceny šerem,

sesunuty tíhou černé němosti,

jimi tekutá hudba zahradní

proráží tónem měkkým, bujarým.

Ó hrozné pusto výšin ducha,

kdy nesmírné teskno opuštěnosti

kolem stéká jako hluchota

a srdce vyje samotou.

Nevím, je-Ii večer, nechápu ručky hodin,

má blouznivá duše je věčná.

Krásný večere živých, drobných lidí,

ať mi strne výtrysk hudby v listoví,

ať každá chvíle trvá století,

neb v prvém jaru poslední léto cítím.

Vždyť z pokoje zamlklého temným klidem,

kde býval jsem tak dlouho malý, skromný,

teď vzhůru počíná se letem neodvratným

strmá, sirá, bezdná, zoufalá

cesta k vysoké smrti.