OSAMĚNÍ.*)

V shonu davů, lidstva vření

náhle cítíš osamění,

náhle ptáš se: Co tu chceš?

Kam se řítíš, a kam jdeš?

Toužíš uniknouti všemu.

Pohlédni v dno srdci svému

a dav – tříšť vzdálených ech –

klidný jdeš v těch zástupech.

Co to bylo? Smrt snad sáhla

po tobě, by v důl tě stáhla?

Přelud smyslů – pouze stín

věčnosti snad ze hlubin? –

Přešlo to, svět tone v jase,

dav dál šumí, vře, hřmí zase,

a ty hrdý projdeš jím

s myšlenkou svou, tajem svým.

Projdeš – o samotě doma

proč ti záchvěv pohne rtoma?

Slabost chvilky – však ten stín

co chtěl věčna ze hlubin?