Osamocení.

V pozdním již srpnu já našel jsem dědinu romantickou.

Prapor vál se střechy krčmy tam vysoko nad horským potokem,

zátoky vod a černavé tůně břízami stísněné blýskaly.

Zůstal jsem. Nevím již proč, jak začarovaný. Já zůstal.

V roklině hluboko ve-skalách, sosny kde po stranách čněly,

byla má samota; skaliska vápenná kolem,

přes husté habřiny havrani šeří jen poklidně táhli,

stromy tam nahoře skřípaly, vedro se výškami neslo.

Předčasné večery byly a rokle, kde dědina spala,

počala temnem se plnit a v sevřených dokola skalách

plných tak nahého lesku, vod černého prosakování

jakoby zlatého vína kdos nalil, žluť hasnoucích granátů stříkal...

Léto je dlouhé a klidné a dny jako křišťál jsou čisté,

a ten dech lesů nad hlubokým údolím bolívá sladce.

V zahradě krčmy jsem sedával zamyšlen po dlouhých toulkách,

chladná noc na rudých ubrusech kreslila husté své větve.

Jediné cizince večer jsem vídával, šedého starce

a dívku zamlklou, vysokou, v chrpově modravém šatě,

vzdušně tak vzdouvavém vážnými pohyby, krouživé vlasy

ztmavělé večerem, rozváty padaly v čelo.

Pak byly noci, kdy sedal jsem na loži, do kořán okna,

bez hnutí vody a trávy že nevzdychly, netopýr do okna vrážel,

houpal se stín jeho po stěně, kol oken lyšaji táhli,

chlupatá tílka můr šedých mi vrážela ve tvář.

Jediné cizince vídal jsem z jitra zas, před chrámem v skalách,

před mší když utichly zvony Za ranní a plouživé mlhy

srážel jsem bodláky před pustým průčelím kaple a pozdní

vídal jsem východy slunce při zdlouhavém hučení varhan.

S nikým já nemluvil, abych si nezkazil illusí sladkých,

nechal tak přejíti léto a o nic se nestaral, tulák,

tělo své zmořené na slunci zhříval a díval se k nebi

na slavné západy, na stáda zvlněná v stráních.

Všecky dny pod vodopády mi šuměly ukolébavku

v horečku žhavého snění, jež tušilo zrození nové.

Mohu tak vyležet na znaku, nechat měnit se oblaka,

naprosto nechtít znát Evropy, jejích pirátů, jejích otroků.