Osculetur me osculo oris sui, quia meliora sunt ubera tua vino.

Dej polibek mně, miláčku můj drahý,

a na svém Srdci spočinout mne nech:

to Srdce, plno radostí a těch,

je lahodnější zlaté hroznů vláhy.

V něm zardívá se krev Tvá drahocenná

jak perlící se víno v poháru:

ó dej mi, dej mi toho nektaru,

jím duše moje bude občerstvena.

Jak dítě, když se matka domů vrátí,

tak chvatně po mateřském prsu chytá –

a matka tone v nevýslovném blahu:

Tvé Srdce s větší láskou než ta máti

ne mléko jen, leč krev mi vlastní skýtá

a v moje srdce vlévá božskou vláhu.