Osení.

Jak varhan ohlas větry tiché vlají,

a svěží osení svým klasem kolébají

jak jezero svou hřivou.

Ó srdce! Takou myslí vzdouváš ty se divou,

a skřivan – píseň, jež vyletí z tebe,

jest jenom tenký paprsk, jenž má stvořiť nebe.

Kdo chtěl by tebe poznať ve vší síle,

znáť kořínky by musil bujně rozpučilé,

jak s vroucím chvatem začínají růsti,

tu činorodou touhu, která v hrudě ústí

a klasem k výši blankytové trýská;

znáť hnízda musil by, kde ptáče sobě výská,

když drobným červem holátka svá krmí;

znáť musil by ten kříž, co nad osením strmí,

kde na věnec si dítě chrpu hledá,

a kam i havran černý s ustrnutím sedá;

znáť svátek musil by, kdy z chrámku zvučí zvonky,

a rosou sperleny se rozšumějí stonky,

kdy celé osení se duchem tvůrčím vlní,

a tebe, srdce, neznámá jen bolesť plní.