Osidla.

Vyjela pohádka z houštiny,

běžela ztemnělým hvozdem,

právě když hnízdo v bučině

mladým se těsnilo drozdem;

vlasy jak bystřeň ze zlata,

oči jak pohledy zory,

v teplém když rána zášeru

v údolí pohlíží s hory.

Vyjela pohádka z houštiny,

vyjela na plavé lani,

radostí tráva setřásla

perly své rudému stlaní;

malina rtíků červených

šeptala jahodě s výše:

Pojede mimo, uvidíš,

má zlatá, tiše, jen tiše!

Až tady houštím proskočí –

znám její čarovné chvaty, –

strhnu jí svižným ramenem

s nožky ten sandálek zlatý;

s tím pak, jenž s hlavou skloněnou

u nás tak často rád staví,

nevinný žertík k potěše

tím skvostným plenem se spraví.

Skreju ten zlatý sandálek –

zlatý, však jakouž má tíhu? –

potají mezi drobnosti

v tu jeho zápisnou knihu;

až ho tam žínka nalezne,

slzy jí vyhrknou děsem,

že její starý písničkář

za jinou toulá se lesem!