Osika.

Strom bojácně ční do nebe,

mře, živoří jen pro sebe,

tak sám a sám

se chvěje tam.

Je stáří, bouřím vydán v plen.

Ty tíží jej, však jeho sten

ve chladnou dál

zlý vítr svál.

A ve hřbet jeho vrásčitý

znak trestanců je vyrytý,

hlídá si rob

svůj vlastní hrob.

Po jeho těle zlověstné

se býlí jako řetěz pne,

a každý úd

jím pevně spnut.

Klid nenavštíví jeho skráň.

Stín věčné bázně padá naň,

ve větrů svist

se chvěje list.

Pták hnízda na něm nestaví,

jen dravci v době únavy

svou chabou snět

smí nabízet.

Ten zatne spáry v jeho leb.

Prst každý jako tvrdý hřeb

ve schnoucí týl

se jemu vryl.

A dravce táhlý, drsný hlas

jím otřese jak smrti mráz,

a dále pak

zas letí pták.

A temná rána ve prsou

až straší černou hloubí svou,

neb nikdy v ní

se nerozdní.

Vnitř raněný se havran skryl,

svá těžká křídla zastavil,

to nový stín

pad’ ve tmy klín.

Jen ještě křídlem zachvěje,

jak všecky v srdci naděje

by uspal den

ve věčný sen.

Ó strome bídný, zmučený,

i lichou bájí znectěný,

ó rci mi, nač

by můj byl pláč?

Mne neboj se. Co trpíš, vím,

i záští lidskou, parnem zlým,

leč zříš-li pak

ten černý mrak?

On blesk i smrt i pokoj má.

V ráz jeden svýma rukama

tě uchvátí

a vyvrátí.

Než shniješ, jako žil jsi – sám,

já z těla tvého nadělám

si tvrdých dřev

svou na rakev.

Z tvých listů věnec uviju,

a hlavu svou jím pokryju –

životu v zmar,

a smrti v zdar!