Osiřelá dcera.

Oh, matičko má roztomilá,

mně blaze bylo, když jste žila;

a nyní, kdy bol v duši mám,

vždy vděčně na Vás vzpomínám.

Já dobře zřím tvář Vaší vlídnou

a slyším tu řeč Vaši klidnou;

kdy hlavu jste mi hladila,

kdy moudře jste mi radila.

Ta Vaše slova, dobré rady,

se ozývají vždy a všady,

ať při své práci sama dlím,

ať v noci o Vás sladce sním.

V tom duše má je opět blahá,

můj ret Vás volá: „Matko drahá!

Ó nechoďte již ode mne,

zas dny mít budu příjemné!“

Hned v trudné duši své se ztiším,

vždyť něžná Vaše slova slyším:

,Jen tělo mé má lehká zem,

však duchem stále s Tebou jsem.‘

,Když modlitba Ti se rtů plyne,

a slza se Ti z oka line,

já vzlétám před trůn Nejvyšší,

je dávám v oběť Ježíši.‘

,Když vyhovuješ každé práci,

duch můj se k Tobě stále vrací,

a přináší Ti ku dílu

zas novou hojnou posilu.‘

,Buď ctnostně živa bez ustání,

Bůh dá Ti Svého požehnání;

zloch nelapí Tě ve svou síť,

Ty budeš se mnou blaze žíť.’

Ó ano, dobrá, milá matko,

již vím, proč bývá mně tak sladko,

vždyť pořád u sebe Vás mám

a v smutku pramen těchy znám.

Můj trojjediný Bože, Tobě

chci chválu vzdávat v každé době!

Buď zdráva, Boží Rodičko,

i Ty, má dobrá matičko!