Osiřelé.

Své malé ručky rozpíná

k té tváři cizí, jež usmívá se na ně,

ta slabá, v život se deroucí květina –

jen ráda, slunce svitne-li, byť maně.

Ty dnes to nevíš, duše nevinná,

ty malý květe pnoucí se kol hloží,

jak měkká jest – jen náruč matčina.

Tvá matka dnes již v chladné dřímá loži.

Však poznáš to, co lidská láska značí,

až velké budeš a tvá hlava vtlačí

se v chladný její rov – v tom hořkém pláči!