Osiřelo dítě.

Po stráni z hřbitova cesta se točí,

pospíchá děvčátko, modré má oči.

Pospíchá k domovu přes pole širá,

za obzor zapadá slunce a zmírá.

Doma už macecha čekat je bude,

láním je přivítá macecha zlá –

U cesty cvrček svou písničku hude,

suknička bělavá po větru vlá.

Nazpět se ohlíží, slzy má v očích,

na stráni bělá se hřbitovní zeď...

Domů se děvčátko navrátit bojí,

vydechlo, běh mírní teď.

Pod strání tichounce ubíhá řeka,

klikatí nízký se břeh.

K řece se blíží a dívá se, dívá,

ramenem bílým jak někdo když kývá,

v měsíčním světle zří podivný zjev,

neznámý, sladký ji upoutal zpěv.

Za řekou rusalky v heboučké trávě

k reji a tanci to sešly se právě.

Věnečky z květů v kadeřích,

na rtech a v tváří lehký smích.

Děvčátko stanulo, divný zří zjev,

neznámý, sladký je upoutal zpěv.

„V obydlí, když lidském vzplanou

světla za šera,

na palouku v rej se dáme

u vod z večera.

Na palouku při měsíci,

heja heja hej –

lidského neznáme hoře,

k tanci s námi spěj!

Po práci, když člověk složí

k spánku hlavu mdlou,

k reji nás a tanci vábí

měsíc září svou.

Na palouku v rej se dáme

heja heja hej –

lidského neznáme hoře,

k tanci s námi spěj!“

Děvčátko zdiveno dívá se, dívá,

rusalek nožky se mihají v trávě,

divný vše oživil tajemný vzruch.

A, hle, tam vodník se vynořil právě

z tůně a zelený češe si vlas.

Pod listím skřítkové s vousem až k pasu

mihli se, na čapkách rolničky zní,

skřítkové pitvorní z podzemní skrýše,

poklady tajemné hlídají v ní.

Děvčátko stojí tu, oči mu planou,

vzruch a šum všude kol, podivné hlasy;

vánek, jenž přelét a kolem se chvěje,

tajemnou přinesl jakousi zvěsť.

Listí bříz chví se a tiše se směje,

stromy se naklání, šeptají cos’.

Na mez cvrček sed, naladil struny

na drobné housličky hude a hude –

jaká to podivná, tajemná noc.

Domů se děvčátko navrátit nechce,

touha je vábí tam v pohádky říš.

Oči mu planou a dívá se, dívá,

rusalka ramenem bílým hle, kývá,

vodník zve vábivým hlasem je blíž.

„Skleněný zámek pod vodou,

hluboko pod vodou mám.

Zlaté tam rybky, stříbrné

zvábí tě k veselým hrám.

Lesknavé perly, věneček

z vodních trav, zelených řas,

vodní si růže bělostné

v hebký svůj zapleteš vlas.

Za noci měsíčné rusalky

na břehu u vody, hej,

rusalky s rouchem z mlžných par

vezmou tě k tanci a v rej.

Na všecko, na vše zapomínáš,

osud co záhy ti vzal.

V pohádky říši tajemné

nezvíš co lidský je žal.“

Děvčátko dychtivě naslouchá hlasu,

zrak jemu dychtivě plá,

odejít na vždycky z domova touží,

macecha s láním kde čeká ji zlá.

V dědině do tmy tam světýlka svítí,

děvčátko bojí se navrátit zpět,

matka, když mrtva už ve hrobě leží –

láká a vábí je neznámý svět.

V měsíční záři, hle, stříbrné vlnky

lákají měnivou hrou,

v objetí měkké je pojaly vlídně,

lichotně k děvčátku lnou.

Zachvělo sítí se – jakby vzdech ze hlubin,

tišivě skolébal vody je klín...