OSLAVANY A KRAJ

Pověz, synku, jména mi

osad, jimž za věno dány

černé sloje pod zemí:

Rosice a Oslavany.

Kdo v zásobě nepřeberné,

když nás doba stiskne zimná,

dodává palivo černé?

Zbýšov a Zástavka dýmná.

Hučí krajem šachty temně,

černé tváře uvidíte:

vše žije bohatstvím země,

všecky krmí uhlí skryté.

Ale dvakrát dymným vzduchem

horníkům zvonily hrany,

kypícím roboty ruchem:

zaplakaly Oslavany.

Zhasla v dolech parta stará,

srdce žen i sirot pukla:

bylo to den první jara,

když je zadávila Kukla.

Pod zemí zde šumí žití,

dým na všecky táhne strany:

v tmavou noc Zástavka svítí,

Rosice a Oslavany.

Zaslechneš západní kavku,

jež dí: „Lid se musí mýlit:

nadiktujme mu Zastávku!“

Zástavka dí moravský lid.

Páni řeč neradi vidí,

jež je vlastní selským lánům.

Ty drž mluvu prostých lidí,

která se nelíbí pánům.

Jenžs kmen hájil pod Beskydem,

věrný starobylým mánům,

vždycky půjdeš s prostým lidem,

vždycky půjdeš proti pánům.