OSLOVENÍ TÉ, JEŽ BUDE NEVĚSTOU

Ještě ten dětský smích, po hračce toužící smích,

stále ten smích?

Jako když v lokty jsem tě brával,

dávno-li tomu, – jak prchá dnů let!

kučery tvoje rozčechrával,

smával se s tebou, smával a smával.

Parkem když července žeh po listí jasanů žeh’

úporně žeh’,

rozhodil síť svých teplých stínů

na knihu vzácnou mi, – již jsem čet’, –

stvoření drobňoučké choval jsem v klínu, –

kdož tušil, nevěstu v náruč že vinu? –

Kde máš ten malovaný míč, v trávě se valící míč,

zelený míč,

kde máš tu velkou, bílou pannu

v růžových šatečkách, plačící hned,

když jsem tě v laškovném, čistém ránu

za ruku vodíval po trávném lánu?

Kde máš těch domků dřevěných řad, zelených domků řad,

oveček řad,

kde máš ty mušle perleťové,

které jsem pod buky u řeky zved’,

kde máš ty květy leknínové

z procházky naší pohádkové?

Poeta záhy přežije již, nervy své obnaží již,

shasíná již.

A teď ty. V život žádostivá

jako dech teplý, jímž chví se tvůj dech,

vstupuješ, tážeš se, čekáš, snivá.

Poznat jdeš, – bolest jak přebolívá?