Osm reliefů ze života Jacchova. (VII. Utile cum dulci.)

Zda tušil’s to, ó bože sladké révy,

když třeštil Maenad ples a honba divá,

že v jádru všeho antický chór zpívá,

že vrou tam Fata gigantické hněvy?

Že Oresta a Filokteta řevy

v tom kvílí, Antigony duše snivá

že lká tam, Oidip slepý v dálku kývá,

kde oltář smíru věnčí bílé děvy?

Že kozlů krev, jež po kamení kane,

a thyrsy, cymbály a kotle, flétny,

křik dívek, říza s jejichž padá boků,

vše nesmrtelnou tragedií vstane,

v hněv Aischylův se vtělí, věnec květný

v skráň Sofoklu vtká, v Euripida sloku?