Osmý listopad.

Ten osmý listopad

vždy smutně tak se vrací,

když s pokosených lad

květ poslední se ztrácí

a zamžená je planina;

– však srdce, srdce vzpomíná!

Jak v bouři zimavé

list rudý sypou buky,

na pole krvavé

ty české lehly pluky

a udeřila hodina;

však srdce, srdce vzpomíná.

Meč zlomen, do lůna

si země vzala reky,

a sirá koruna

a žezlo dlouhé věky

se pavučinou opíná;

však srdce, srdce vzpomíná!

A v osmý listopad

přes Prahu zamlženou,

když půlnoční je chlad,

se české pluky ženou; –

jen mžik a zmizí vidina, –

ó srdce, srdce vzpomíná!