OSMÝ ZPĚV.

Přešla krutá noc a krutý den;

Blažej s dcerou v těžkém mysli hnutí,

jeden nad druhého zamyšlen,

jeden nad druhého více smutí,

nemluví, jen časem pozpod řasy

krůpěj tajné bolesti se zjeví,

jíž si vzdychající ňadro leví.

Leč ta krůpěj ohně neuhasí,

který v nitru jako požár roste, –

pán bůh sil ty duše jejich prosté,

aby nad strastmi, jež v hruď se svily,

nadšením a láskou vítězily. –

Pluly mraky po večerním nebi,

pluly dumy v dívky sličném lebi;

v řízu mátoh hvězdy oděly se,

v řízu žele starce čelo lysé,

a po vzdušných mostech jejich vzdechů

divý roj dum děsných sem tam kráčí,

hledající duším pro potěchu

ulevení v usedavém pláči;

on i ona ruce spjaty v klíně

vedle sebe sedí v jizbě stíně.

K dítěti tvář nachyluje kmet,

na čelo jí tiskne zvadlý ret,

těší ji a na prsa ji vine,

konejší a plavé vlasy hladí,

důvěrou zas k důvěře ji vnadí

a řeč tázavá se z duše řine:

„Pověz už, má holubičko sivá,

čím se stále chví tvá duše tklivá?

Ve zrak žalu krůpěje proč sedly,

když žoldnéři, vedeni tím snědým,

zajatého na předdvoří vedli?

Proč jsi s líčkem ztrnulým a bledým

růžné květy z rukou vypustila,

proč jsi kytice mně neuvila

jako druhdy pro útěchu k loži?

Pojď, v to srdce moje všecko složi,

přímou budiž opět jako kdysi,

a tvá duše, věř mi, uleví si!“

Jako úponka ta dívka milá

stařečkovu šíji ovinula,

a již, lásky domluvou jsouc jata,

vyzrazují ústa růžovatá,

co jen někdy zašeptala ze sna:

jak v luh duše její přišla vesna,

přes noc, nenadále, mocí takou,

že kamkoli zřela, květův plna

byla ňader rozháraných vlna,

jak by pod oblohou modrozrakou

nebylo víc bouře ani zimy –

a své duše slovy nadšenými

líčí vše, jak krvavou svou dlaní

zlopověstný Krepi sáhnul na ni,

aby lež a zlobu v jedno svodil,

až ji jatec, ukryt mnicha šatem,

z rukou dravce v chrámu místě svatém

mužným skutkem z tenat vysvobodil,

jak ji vedl za pomoci ženy,

jak jí ruku zlíbal horkým rtem,

a jak prosil zpola ustrašený,

aby modlila se za tu zem,

pod větší jež útrap tíhou klesla,

než-li jakou máť Kristova nesla.

Vztýčil hlavu Blažej, vážný kmet,

hlasem třesoucím dí jeho ret:

„Miluješ jej? Hleď, on země zrádce!“

„„Není zradou, co je láskou k lidu!““

„Kněžské statky plenil, svatokrádce!“

„„Jměním jejich mírnil chudých bídu!““

„Pány hubil!“ „„Ne jen pýchu třel!““

„Statky bral!“ „„A tomu dal, kdo mřel!““

„Zbojník je a země hlavní škůdce!“

„„Nadšených on pro svobodu vůdce!““

„Poběhlý to pouze dobrodruh!“

„„ Anděl, jehož s nebe seslal bůh,

trpícímu lidu hvězdou v boji

a horoucí láskou dceři tvojí!““

„Dítě, dítě,“ dí kmet rozechvěn,

„jásal bych i plakal z duše hloubí,

štěstí s žalem v jedno se v ní snoubí,

jako u večeru s nocí den!

K šlechetnému láskou hoříš muži,

na jehožto povznešenou hlavu

kat už svalovitou ruku tuží,

by jí zničil rozjitřenou vřavu

lidí ztýraných, již ve svém vření

plně mají býti zastrašeni!

Miluješ jej, avšak zda-li víš,

také-li tvé lásky hoden posud,

zda-li srdce jeho tajnou skrýš

nezžeh jiný, hvězdozraký osud,

který nyní, třeba čase ve zlém,

liliovým ovládá ho žezlem?“

„„Ach, to nevím! Chvím se, doufám však,

vždyť jak kdysi v chrámě jeho zrak

láskou plál, tak plál i v dnešní šeři,

metaje mi, utajené v keři,

v hruď i líce na sta sladkých střel;

zřela jsem, jak na rtech vzdech mu mřel...

Ach, mé tušení ten stvrdil den,

věřím mu a vím, že šlecheten!““

„Je!“ dí kmet, „to těší mne a blaží,

ale trýzní, zhynouti že musí,

jedno hýčká mne a druhé dusí...

Ze sporů těch duch se vznésti snaží,

vždyť chci štastnou, dítě, zříti tebe,

Blažej:

Miluješ jej, avšak zda-li

víš,

také-li tvé lásky hoden

posud...

chci, by první srdce tvého květ

obsáh veškeren ten lásky svět,

abys požehnala v blaha dobu

nejprostšímu na hřbitově hrobu!

Mnou žíť dlouho nebudeš a jím? –

Hrozno! Zdali mysliť na to smím?

vždyť snad klesne dřív než nitro tuší?

Co pak s tebou? To mně urve duši, –

vzpamatuj se!... Tedy nelze víc?

Bože, bože, vyjdi starci vstříc,

povinnosť a láska v ně se sváří,

a sta hrotův každá v srdce vráží.

Ach, to mnoho na mé vetché stáří...

Jak jej osvobodiť spoustou stráží,

která dnem a nocí dvéře hlídá?

Marně vůle s nesnází se střídá,

čím víc srdce přemítá a bádá,

tím víc překážek zlo v cestu skládá;

nelze, nelze, nemožností proud

černým hadem vine se mi k patě,

nelze, oba by nás zničil soud!“ –

„„Nuže, otče, já učiním za tě!

Ty mříť nesmíš, živ býť musí on,

kdybych sama měla na pokon

sebe obětovať, prostou děvu,

oběma Vám drahým na úlevu!““

„Oběma? mníš, lehká že to věc?

Nelze strážím uniknouti přec,

krok tě zradí – postať – drak tě lapí,

zhynula bys, hrozno! na čekanu,

a já s tebou v prvním na to ránu!...

Nemožno, ne, strach mou duší kvapí,

pomyslím-li, že by v srdce chvění

v neblahé to přišla pokušení!

Nikdy! Ne! Či mám tě v oběť dát,

na níž kmetské moje srdce visí?

zříti mám, jak s ním snad mřela bysi,

neb jak prosbou koupil si tě kat

za družku svou, ženu? Nikdy, ne! –

A přec jak? O, nech mne přemýšleti,

snad až bouře ňader pomine,

v čela troudy s nebe jiskra sletí,

která ve hrozivé času zlobě

pomoc snese jemu, mně i tobě!“

Zamyslil se, – šedivé své skráně

složil v staré chvějící se dlaně,

dlouho dlel tak, dumal, myslil, bádal,

hlavu zved a zase v ruce skládal,

z hloubky vzdech a chopiv dívky ruku

tisk’ ji k srdci, v oči tryskly slze,

domlouval: „Juž zkonejši svou muku,

jdu, bych výhost dal svých ňader mlze,

ty však nedli déle, kvapí čas,

dřímej blaze s tichou hvězdou snění,

až se vrátím, zdatněj potom as

promluvíme, nyní rady není,

pozděj!... ach, můj bože!... tak muž býť!

avšak rychle, rychle musím jíť,

nevzdychej mi, neplač, myslím stále

na osudu cesty křivolaké,

bůh nám přispěl, přispěje i dále, –

on tě vysvobodil – já jej také!“ –

Děvče křiklo – zajiskřil se zrak:

„Jeho, sebe, mne! Ó, pověz jak?

pověz, pověz, věrně pomohu ti!...“

„Klidnou budiž,“ otec dceru nutí,

„netázej se, jistotu však věz,

doufej v boha, modli se, mé dítě –

hlavou víří plánův divá směs –

k odchodu se hotov na úsvitě,

neotálej, splň mé slovo všaké;

prchnete – a já – já prchnu také...“

Při tom z ňader těžký dral se ston.

„Však co potom, nesvolí-li on?...

leč on svolí, svolí – svoliť musí,

musí žíť, než cizák zemí zdusí,

svolí! Dost však, dosti, až se vrátím,

bůh a matky duch tě ochraň zatím!“

Odcházeje klobouk tisknul k čelu,

doma nechal Jítku osamělu,

v jejíž duši dobu juž tak drahnou

vzpomínky jak jeřábové táhnou

za ním, za ním v lepší kraj a časy!

Skvoucí perly stížily jí řasy,

a v klín zachvěním jí napadaly

jako rosy z višňového květu,

poletný když sever letší z dálí

křídly se jich dotkne v ručím letu.

Věřila, že přišla štěstí doba,

že tři duše prosty budou pout,

v něž je rozkacená vrhla zloba,

že jak holubice budou plout,

volni, šťastni nebe pod blankytem,

a že v žití krásném, pospolitém

slunce doždají se, ano vzplane

novým leskem vlasti utýrané.

Věřila. Tak dlouho, dlouho snila,

a když nazpět navrátil se kmet,

proudem dotazův ho zaplavila,

na zvadlé mu líce tisknouc ret,

který s tváří starce tak se svodil,

jako kdyby smavý jara bůh

v prostřed zimy na sněhový luh

z ňadra svého poupata dvě hodil.

Used kmet, své k hrudi tiskna dceru:

„Hotov jsem! Hleď, v náručí tě beru,

v posled zde, než jinde shledáme se;

necítíš, jak úzkostně se třese

srdce v těle, v stařičkém tom hrobě?

vše, vše vykonať chci k vůli tobě!

Unikneme, pevně doufám v boha,

ach, že není pevnější má noha,

bych vám stačil, – ona stáří tíž

nechce s ramenou mi prchnouť již –

avšak slyš, jak vše je ujednáno,

třeba spěchu, brzo svitne ráno,

a při zlosti pánův na Hanuše

nelze otáleti, drahá duše.

Hned, jak na mši zazní zvonův hlas,

do chrámu, jak vždycky, pospěš zas;

ona žena čekať bude na tě,

která někdy domů uvedla tě

zachráněnu před Krepim, zlým vrahem;

s rodným se ti loučiti je prahem,

leč jen to nás muk a útrap zbaví.

K Mělníku se rychlou cestou dáte,

v posledním kde mlýně bez obavy

Hanuše se klidně dočekáte.

Mlynář posud k české zná se víře

Pražských bratří, ještě této chvíle

napřed letla starostlivá píle;

na každého čekať bude zvíře

ušlechtilé, na jehožto hřbetu

v přestrojení, beze strasti střetu,

uniknete za skalnaté moře,

v Žitavě pak, v exulantův skrejši,

kněz posvětí vroucí vaši lásku!“

„A což ty, můj otče nejněžnější?

Ty bys nebyl svědkem toho svazku?

Ty chceš jinam jíti a ne s námi?“

„Pozděj též se octnu mezi vámi,

jinou dráhu musí voliť stáří,

dél se krýť a lehčí míti cestu,

jinak tajný k dalekému městu

vás ni můj se útěk nepodaří.

Doufej v boha, netázej se víc,

krásnějšímu životu hleď vstříc,

jenž ti netušeným jarem kyne;

rychle, rychle, brzy, doba mine...

avšak slyš, toť ranní zvonův hlas!

Bože, bože, tak uplynul čas!

Neváhej než zora svitne denní...

tiché budiž naše rozloučení!“

Zachvěla se dívka, zbledl kmet,

na prsa si rázem klesli oba,

k retu naposled se vinul ret,

a zas v pláči zašeptala roba:

„Nelze přece, nepůjdu až s tebou!“

„Nechtěj, dítě, jinak vše se zhatí,

žaly mně i tobě srdce střebou,

a Hanuše zničí topor katí...

Ach, proč vzdycháš tak a tak se chvíš?

proč tvé ňadro neskrotně tak buší?

vždyť na dlouho přec se neloučíš,

blaho, štěstí tvé mi plane v duši –

tvé i Hanušovo, celé země...“

A zas k srdci přivíjel ji jemně,

hladil, tulil, políbení dával,

jak by se s ní navždy rozžehnával...

„Nezapomeň,“ pravil, „dáť mi zvěsť,

že jste šťastně dotoužili cíle,

poslem nechť má holubice jesť;

s sebou vezmi ji a k šíji bílé

na hranicích uvaž rudou stuhu,

vím, že hbitě poslicí se vrátí

k šedivému starci, svému druhu.

Toužebně ji budu vyzírati,

kéž přiletí dřív ta krotká k městu,

než-li já, má drahá, vetchý kmet

na dalekou vypravím se cestu!“ –

Při těch slovech chvěl se starcův ret,

by však dítě hnutí nevidělo,

dlouhý polibek jí tiskl v čelo! –

Doba přišla – s tajenými žely

duše upřímné se rozcházely,

každý slzu stíraje šíj nížil,

jak by strasti ukryti chtěl v zem,

aby lítostivým pohledem

rozželené duši nepřitížil

a nezradil mysli prosté klidu:

drábům žalářník a dívka lidu. –

Odcházeli. Kmet, v plášť oděn šedý,

zlíbal dítě svoje naposledy,

stisknuv slzu zpět u vpadlé důlky:

„S bohem jdi, buď šťastna, klidna buď!“

Šla, však jemu puknouť chtěla hruď,

ona v chrám, on kráčel do Mihulky.

V dveřích síňky však se vrátil zas,

mlčky k dívce hleděl rozpačitě:

„Nemáš pro Hanuše žádný vzkaz,

ani slova potěchy, mé dítě?

Snad těm slovům z růžovitých rtíků

více uvěří jsa v nebezpečí,

než-li strážce svého drsné řeči,

než-li otci tvému, žalářníku,

jenž ve krutých letech zapomněl,

že též, vyjma pro tě, srdce měl,

v jehož chrámku opět svlačcem svit

roste, bují, vypíná se cit,

že jej jako splašeného oře

na řetězu slzí perlovém

sotvy drží utajené hoře.“

„Zde ty růže na živůtku mém

v kytici mu podej posud svěží,

mnoho myšlének v nich slzou leží,

až je pocelem svým z nitra zloví,

celou lásky pohádku mu poví;

jestiť plna hvězd a nekonečná,

jak tam v nebi ona dráha mléčná,

která za měsíce jasné stráže

světy dělí a přec světy váže! –

Dej mu je a rci mu vše, co víš,

vyzraď všecku srdce mého tíž,

každou slzu, již jsem vyplakala

v dlouhých nocech u vzpomínce vroucí,

a jež v záři oka jeho skvoucí

perlou barvy hravou teď se stala;

vyzraď mu všech zvukův pestrý jas,

jejž mi pták zde pěl – své sladké hoře –

a jenž padal deštěm drobných krás

v mojí duše rozvlněné moře.

Rci, že jako v nemýceném lese

v temnu bloudí veškeré mé snění,

že hned jásá, hned se steskem třese,

že z těch snův již není probuzení;

řekni mu, že mimo tebe on

jediný je na tom celém světě,

kolem něhož chci jak snítka v květě

rámě svoje víť až v žití skon;

řekni mu, že jasně v duši zřím,

zhyne-li, že zhynouť musím s ním,

že bez jeho lásky více není

ani blaha ani vykoupení!“

Ustali v té zvěsti přehoroucí

růžní rtové, sladkou vášní vroucí.

Blažej zachvěl se a kročil zpět,

líbal dceru v čelo, oči, ret,

tisk ji k ňadru a zas hlavu vznes:

„Ó, jak při všem trápení a žalu

hoří srdce blahem do úpalu,

ó, jak šťasten, jak jsem blažen dnes!

Prost se vidím rázem všeho žele,

že tvá duše, již jsem vypěstil,

vyvolila vlasti hajitele –

a má přání, jež jsem v srdci kryl,

skutkem září na zápraží hrobu,

ó, jak žehnám krásnou tuto dobu,

krásnější, než doufal jsem kdy mnohem...

hleď mých přikázání! S bohem, s bohem!“

A juž krokem mládce v žalář kvapí,

hruď se chví, duch v myšlénkách se stápí.

Nestoup v žalář; z druhé strany dvoru

vstříc jdou starci Krepi s Jeníškem.

„Pilen Blažeji jsi v díle svém,“

vece Přibík, „sproštěn budeš v skoru;

nevyspalosť oční důlky cloní,

nohy, ruce, všecko se ti třese,

šíje tvá se víc než dříve kloní,

stáří ponůcky víc neunese;

přísná je tvá hlídka, vždyť to víme,

proto ještě dnes ho odpravíme,

za hodinu kat mu hlavu srazí,

myslím, že je dosti silen již,

by svou mukou zastrašil vši říš,

ne-li, počkáme, sic vše se zkazí.

Rci, je zdráv?“ – ,Zdráv? pane, pojď a hleď,

pokud viděti je v temném místě,

stále musím smývati zlou ránu,

zítra, lazebník děl, líp že jistě,

já však nevím, přesvědčte se sami!‘

„Aj, kdož půjde do té vlčí jámy

plné puchu? počkáme zas k ránu,

dél však ne, soud otálení syt,

uprav vše, já lešení dám sbit;

nejdřív sedláci, on naposledy.

Slyšel’s?“ ,Ano, pane, zítra tedy!‘

„Vy pak, milý pane kapitáne,

dbejte, ať se záhy ráno stane;

přiveďte nám k zakončení činu

nejstatnější nizozemské stráže,

mistr pak nechť, tak jak řád nám káže,

šestou připraví se na hodinu –

jen ať všelijak ho ztýrá, ždáme –

za půl dne snad všecko vykonáme.

A ty, kmete, konej jestě den,

tak jak tobě nechce věřiť víc

pražádnému náš pan Martinic,

jakkolivěk z oněch věží klínu

nelze uniknouti ani stínu, –

leč bdi přece!“ A zas vyšli ven...

Blažej dlouho ve vězení dlel,

oko zrudlo – chorá známka bdění –

domů kráčel – také klidu není –

a zas k vězni do Mihulky šel.