OSOBNÍ.

Kraj, z kterého jsem odešel,

daleko kdesi leží.

Zapadlá malá vesnice

s kostela nízkou věží.

Všechno je tolik nizoučké,

duše, cíle i stromy.

A když už něco vykvete,

vítr to brzy zlomí.

Lid je tu nějak skrčený,

věrný peklu i nebi.

Strašlivě úzké obzory

na tebe se tu šklebí.

Dívej se trochu pozorně:

ke zkáze všechno zraje.

Zoufání táhlo duší mou

nad smutnou krásou kraje.

I odešel jsem konečně,

obzorů kletbou štvaný.

To že tak vroucně miluji

volnost na všechny strany.

To že pod vyšší oblohou

dýše se, žije snáze.

Já odešel z té krajiny

a zapadl jsem v Praze.

Ó, Praho, mám tě tolik rád:

Tvou utajenou bídu,

polité sluncem ulice

i spící v nočním klidu.

Tvá korsa hlučná miluji,

chvíle, kdy zvony zazní,

tvé minulosti tichý stesk

i dnešek buržoasní.

Tady jsem znova uvěřil:

žije tu ještě mládí.

Nálady sladce tesklivé

mou duši měkce hladí.

Za podvečerů tajemných

bloudívám ulicemi.

Vidění bídy nesmírné

mi tiskne hlavu k zemi.

Ale tam kdesi pode dnem

neznámé slyším hlasy.

Rostou tam nové životy,

klíčí tam nové krásy.

Do dálky hledím sšeřené:

Co asi život skrývá?

Je mi snad smutno. Dole však

naděje má je živa.

Pro smavou, jasnou naději

ruka se mlčky vzepla.

Já si vždy v duši zachovám

trošíčku toho tepla.

Stále mi v duši pokvete

sen čarovný a bílý.

Má víra nejvíc zazáří

v nejzoufalejší chvíli.