OSPALÁ PÍSEŇ

Tou cestou pustou, proťatou v tmu lesa,

nad níž se křivé větve klenou

a měsíc teskné šero bledé

propouští po jehličí,

můj vozka zvolna jede.

A nákolesník zvoní,

nárazy, dupot koní

ztlumeně, jednotvárně splývá

ve skřipot vyschlé osy.

Ospalou bzučím píseň,

tu, kterou vozka zpívá.

Vzadu se líhnou bílé

mlh nebetyčné hory,

za mostem v prostřed lesů.

Jak šňůra natažená

bez konce je ta cesta,

se zelenavým vedle

podrostem lkavých břízek.

V nich jemně prška sténá,

bubnuje v svadlé listí.

Jak vypuštěný motýl

ze stuchlé světnice,

má duše těká kolem

večera shaslým ruchem;

na drahá místa sedá,

otřená křídla zdvíhá.

Déšť teplý šumí vzduchem. –

Kams usláble a dlouze

jak nezvolněná tíseň

do neurčita mizí,

při kmitajících hvězdách,

pod černých větví tmou,

ospalá naše píseň.