Ostatky.

Chmurný, posupný a šerý

ku hvězdám ční Eskurial,

zahradami vůně bloudí

resedy a žlutých fijal.

Chodbami a komnatami

teskné šero duši drtí,

za oponou těžkou v stínu

Filip král zří ve tvář smrti.

Don Diego Yépes vedle

sedí – listů tisíc píše,

píše a chvílemi slouchá,

nemocný jak těžce dýše.

Zpovědník on věrný krále,

strážce skývy, strážce číše;

co as Don Diego Yépes

do těch tisíc listů píše?

Tisíc poslů čeká venku,

tisíc připraveno mezků,

všichni mají Filipovi

ulehčiti k ráji stezku.

Neb juž dopsal Don Diego

a juž tisíc mezků běží

v širou říš, kde k nebi pne se

monastýrů tisíc věží.

V každém listu psáno stojí:

„Umírá juž král náš, běda!

pomoz, kdo jsi věrný sluha,

k tobě s pláčem dlaně zvedá.

Lká co křesťan, ale vladař

rozkazuje, okamžitě

poslechněte, nežli ďábel

zdrhne nad ním černé sítě.

Rychle ostatky všech svatých,

jež váš klášterní chrám schrání,

k loži jeho úmrtnímu

pošlete sem bez meškání.

Ostatky všech apoštolů,

vyznavačů, mučenníků

a pak zvoňte všemi zvony,

v hruď se bijte v pláči, vzlyku!“

A juž jede tisíc poslů

v říš, kde slunce nezapadá,

a v hlaholu zvonů táhne

v Eskurial vozů řada.

Kadidla dým k nebi stoupá,

zvonů srdce děsně kvílí,

korouhve a praporečky

se nad mnišské kápě chýlí.

Z každé šedé kathedrály

předstupuje posel jeden,

svaté kosti odevzdává,

jimiž král má dojít v Eden.

Rameno tu svaté Kláry,

noha Rocha, ba tam celý

v křišťálové rakvi leží

svatý Jakub z Compostelly.

Složeno vše – ještě jeden,

poslední vůz vzadu čeká,

koně, vozka zakukleni –

Filipa ten pohled leká.

Odkud jste? – Co přinášíte?

Poslové jsou dlouho němí;

náhle kmet v jich středu vstává:

„My jedeme z Nizozemí.

Ostatky ti vezem svaté,

ba, co svaté, nejsvětější,

bys moh’ lehčej dokonati

do pekel pouť žití zdejší.

Ostatky to apoštolů,

vyznavačů, mučenníků,

za svobodu všichni padli

rukou tvojí beze vzlyku.

Vyznávali volnost vlasti,

hlásali ji – mřeli za to,

perly slz jich kosti věnčí

a ne démanty neb zlato.

Pohleď na ně a pak zemři!“

Odhalil vůz, jak to pravil,

v křečích jal se Filip svíjet

a jak raněná zvěř zavyl.

Dvůr se chvěl – jen kdosi smál se,

kde se každý třás’ a lekal,

ďábel, jenž na duši krále

skrčen v stropu koutě čekal.