OSTEN ŽITÍ.

List rozloučiv se navždy s haluzemi

teď mihotá se v povětří jak pérko,

a zvolna, tiše dopadá pak k zemi.

A nikdo proň – leč básník nezasteskne,

dál času běh své hrozné žene kolo,

hvězd kytice dál v zenithu se leskne.

Což o lístek! týž mír kol hody slaví,

když letí mor, a jak srp polním chrpám

myslícím lidem krásné rubá hlavy.

Když zmírá ptáče v háje vonném stínu

ni list se jeho dechem nezachvěje,

a slunko se naň mříží větví – směje.

Hle, zobáček už rozevřen, dech prchnul,

tvor bez vlády se v lesní trávu svalí –

a šumot lesa milost boží chválí. – –