OSTRAVA

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,

sto roků kopal jsem uhlí,

za sto let v rameni bezmasém

svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sed mi do očí,

rubíny ze rtů mi uhly,

ze vlasů, z vousů a z obočí

visí mi rampouchy z uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,

z roboty jdu na robotu,

při Dunaji strmí paláce

z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,

kdo mi těch sto roků vrátí?

Když jsem jim pohrozil kladivem,

kdekdo se začal mi smáti.

Lehko se zasmát mi kdekdo moh,

ve Vídni, v ústraní tichém.

Když tomu panstvu smích nepomoh,

bodáky přišly za smíchem.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,

pro pány dřel se jak prve –

nápřah jsem kladivo – teklo to vráz

na Polské Ostravě krve!

Všici vy na Slezské, všici vy dím,

ať je vám Petr neb Pavel,

mějž prs kryt krunýřem ocelovým,

tisícům k útoku zavel,

všici vy na Slezské, všici vy dím,

hluboké jsou vaše doly,

přijde den, z dolů jde plamen a dým,

přijde den, zúčtujem spoly.