OSTRAVICE

Tu píseň slyšel jsem:

nejsladším zadýchla snem.

Zelených hloubek byl v ní van,

pramen, co z temna je na světlo hnán,

zamžené jitro, půlnoci dech,

šedavý oblak, co nad stromy leh’,

kamení v cestě, svítivé kořeny,

houslová nota, výkřik tlumený,

podzemních hlasů skladba zádumčivá –

A voda zpívá, zpívá.

Tu píseň slyšel jsem:

robotným mluvila dnem –

Do těžkých balvanů voda bije,

chudobné pole v horu se ryje,

motyka zvoní a slunce stéká,

Bože, cos naložil na člověka,

v zázraku horském být musí slep,

dals kámen mu, ne vonný chléb,

s výčitkou hořkou k tobě se dívá –

A voda zpívá, zpívá –

Tu píseň slyšel jsem

polednem, smírným večerem,

ať léto hoří, ať naříká zima –

Fabriky zdvihly se a komín dýmá,

již oheň plápolá v mocném ryku,

rychleji, rychleji, robotníku,

řetězy rachotí, siréna sténá,

řeko šumivá, jsi znásilněna,

děvucho horská, spjali tě, spjali –

A voda se valí, valí –

Tu píseň slyšel jsem:

nad proudem stojím něm.

Je černá a hustá zátočina,

zlomená větev ruce spíná,

hladina modré oblaky nese,

bahnitý dehet vírem se třese,

tavené železo z dálek syčí,

vysoké pece posměšně křičí,

beskydská řeko, spjali tě, spjali –

A voda se valí, valí –

Tu píseň slyšel jsem,

i tok tvůj šumí novým dnem.

I ty ses, řeko, za slavného rána

zachvěla údery rozhýbána,

i tobě volaly hutě v rudé kráse:

po těžkých půlnocích jitro rozvírá se,

i ty jsi nesla na svém černém pásu

odrazy pochodů, přívaly hlasů,

to pochodují černí robotníci,

i ty jsi chytila ten nápěv tryskající,

co nad hlavami jako oblak pluje

a refrén o vítězství opakuje –

Hlas jasný slyšel jsem

a všecko mluví v něm:

šum samot zadumaných zní,

bolest i úzkost těžkých dní,

pozdravy od Bílé, od Hamer, z hor

i robotníka tvrdý vzdor,

odboj a pád a vzlyk, co ve tmách zmírá,

a nové vzepětí a nová víra,

volnosti zvířená slova:

Buď pozdravena, řeko básníkova!