Ostravská píseň

A řekly komíny a černých pecí kruh:

Je všecko naše, naše, celá zem i vzduch!

Kam naše noha v zem se zarývá,

tam naší moci pečeť tmí se dunivá,

kam zaútočí naše ramena,

tvrdá a vůdcovská a ohněm pokřtěná,

tam síla rozpřáhne se rozmachem.

Je všecko naše, naše, nebesa i zem

a ničeho se naše síla nebojí.

K obloze vzepjaly se v zpupném postoji,

k obloze vysoké, jež slavně nad zemí

se modravými rozklenula výšemi.

A rudé komíny vráz rostly víc a víc,

dech všecek nasbíraly z tvrdých plic

a k jasné obloze svůj vychrlily dým

znovu a znovu útočením surovým,

a všecky sirény teď vztekle zařvaly

rozkazy pánovy a raby volaly,

potupy bily v nebe dýmem znectěné,

volaly úšklebky a smíchy plamenné.

Ó hřměte, sluhové, a slyšte rozkazy,

má vůle, moje moc dni vaše provází,

provází vaši práci, únavu i sen.

Jen já, pán slavný, jediný, buď pozdraven,

pozdraven pokorným až k zemi úklonem,

neb moje všecko jest, i nebesa i zem!

Však dým, ten urážlivý smích, zpět k zemi pad’,

jak roztrhaný cár se na komíny klad’ –

a večer tichým krokem přišel po špičkách,

kamarád soucitný, a zvolna ruku vztáh’,

zahrady zavoněly potopené v stín

...a není hříchů, není rozkazů a vin

...a mocná obloha se klene nad hlavou,

zas očištěna, vítězná a laskavou

teď řečí k tobě mluví. Vím to, dobře vím,

i pozdrav komínům teď šeptá mlčícím.