Ostravské jaro

Má černá země – ne, ty nejsi jen

kamenné dýmy nad hradbami střech,

v tmách rýsované šňůry svítilen,

komínů pýcha, strojů dravý spěch,

má černá země – ne, ty nejsi jen

zoufale k nebi napřažená pěst,

blýskavý úsměv nalíčených žen,

grimasa robotníka: život nelze snést,

i s nocí neklidnou a rozhořelým dnem,

královno, žebračko, stejně nesu tě,

má černá země – ale slyšel jsem,

jak temně šumí Odra v zákrutě,

fialky voní v šerém zákoutí,

jehnědy raší, zem je prohřátá –

a chceš-li za havířské domky proplouti,

na kousky půdy skáčí kůzlata,

a na haldách, v tom smutném království,

stráň sirnými je toky sžíhána,

prach zakletými plameny se chví –

tam dnes jsem slyšel zpívat skřivana.