OSTŘIHOM

Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět!

Tam slyším děla řváti temně,

zem’, včera tak tichou, se úzkostí chvět, –

dnes krvavý květ!...

Tam u nás je ticho a slunce a léto:

ale jak je ti, česká země?

Jaký to den byl, jaký to červen,

ale jak nesmírně teskný a zamlklý!

Jak vděčně se vítalo na malých staničkách

bouřlivé nazdar,

poslední úsměvy děvčat, i šátků tesklivé volání,

na polích pozdravy starcův a žen

se zraky, v nichž plály slzy –

a ještě něco...

Ale jak strašný, jak zahořkle tázavý

byl pohled všech očí:

my míjeli poslední moravské dědiny!

Nevlídná, drsná nás přijala země,

cizí a nepřátelská...

Ni jeden úsměv, ni jeden výkřik, –

studená, asijská řeč...

Ach, a my všichni, z veselých měst,

z hezounkých vesnic bouřliví chlapci,

jará a dychtivá česká krev,

bolestně ždáli jsme v této chvíli:

– Opatruj, Bože, naší země!

A náhle vše, co plnilo duši,

přátelství, láska, verše a zpěv,

horkost a tvrdost domácí skývy,

hádek a sporů a zklamání rmut,

vlastního těla živoucí úzkost,

a i to přítomné, žalostné proč?,

jímž jsme se stále druh druha ptali,

to vše teď zmlklo. Jen srdce se chvělo,

třásla se v hlubinách zvlněná duše:

– Neopusť, Bože, naší země!

Vás všechny, kdož tehdy jste se mnou byli,

Vás, statečné muže a vojáky,

velký a žalný ohromil cit.

To nebyl boj, který Vás čekal,

to nebyly ženy, jež doma lkaly,

pro něž by vlhly Vaše oči, –

to byla žhavá a bolestná úzkost

o smavou zem’, již tolikrát zdranou,

vyssávanou a zbičovanou,

jež, bezbranná, kdy bije i její hodina,

též čeká vroucně a trpělivě,

co jejích synů se zachvívá ret:

– Bože, budiž milostiv naší zemi!

Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět!

Měst velikých hudba a vzdálený boj,

neklid a tíseň, zpráv válečných let,

krok setnin a jezdců zuřivý roj, –

ohnivý chaose, jenž voníš krví,

v tobě se zrodí zas domov můj!

Spanilé otčině, již v Evropy střed

jak věčné srdce zasadil Bůh,

pro její krásu a pro její hoře,

pro její lesy a hory a říčky,

mlékem a strdím žírné,

pro její věrný a vášnivý lid,

věřící vroucně v své obrození, –

tiché té zemi, jež písněmi zní,

horoucně srdce všech vzdálených bije!

A v této bouři duch nezmarný žije,

jenž nedá zahynout nám, ani budoucím!

Ve věků střídách vždy nesmrtelná

buď, lásko všech Čechů k mateřské zemi!

A zítra ukážeš užaslé Evropě

zem’ volnou a mladou a šťastnou, jež zpívá

věčného života zářivou píseň.