OSTROV.

Děl v pochybnosti duch odsouzen k hoři:

Jak osamělý ostrov v pustém moři

jsem sobě vesmírem – ztracená výspa ta

je mořem všednosti a pustým objata.

Všech lidských žalů, běd, já nesu tíž,

a dávno, dlouho jak, ach, nevím již,

loď poslední od smutných břehů těch

v přístavy bezpečné svůj zamířila běh.

Je osamělý ostrov v pustém moři. –

Pod nebem lhostejným duch odsouzený k hoři,

jen noci žaluje, dnům prchajícím všem,

jak smutno, k smrti až je býti člověkem.