OSTROV MILUJÍCÍCH.

Zelený ostrove! Krásná

ty vzpomínko pohaslých hodin,

již jsem zachoval, plný touhy,

abych jednou za dlouhá leta,

ve chvíli mdloby a nešťastných plánů

tě vybavil z dum svojí truchlící duše

a osvěžil zraky své leskem tvých zahrad.

O, doby lásky! Nejčistších žalů!

Teď chtěl bych žíti ve vašich loktech!

Oh, štěstí, které jsem necítil nikdy,

až dneska, kdy září mi z takové dálky,

že marně bych vypravil na cestu koráb

a v srdci svém zažehl svítilnu blaha.

Tam, kde jsme sedali s hořící duší,

motýli chvějí se v jiskřícím vzduchu,

kovové lilije spínají ruce, jakoby ve snách

a malé, růžové, buclaté děti

hrají si v písku s úsměvem šťastných.

Oh, běda. Platany šumící večer

v alejích dlouhých, pokrytých listy,

ty umělé jeskyně civící z houštin,

ta maková pole svítící žitím,

to všechno bylo stvořeno pro nás.

Ó území šťastných! Ty blažené chvíle,

jak zbloudilé lodě noří se z temnot,

a já jim kynu pochodní lásky!

Ach, všechna záře vybledla dobou,

ach, všechny květy vyrvány větry,

ach, všechno snění zlomeno žitím,

ach, všechny touhy seslábly smutkem,

jenž svadlé věnce do hrobu klade.