OSTROV MRTVÝCH

Nocí jsem šel vždy dál a dále, bezlidnou, pustou, bezhvězdnou nocí.

Kudy? To nevím, paměť má mlčí...

Nesmírné pláně mizely v dáli, v beztvarém, bezbřežném, mrazivém prázdnu.

Hlouběji, hlouběji padala cesta, v mlčení všeho cosi se chvělo

Šepotem nejistým, jakoby listí po větru podzimním se stromů padalo

V ustydlou tůni temnot a vlhka.

Myšlénky černé stoupají z nitra, úzkosti tajemné noří se z hloubi,

Jakoby hvozdy pochmurné Smrti vyvstaly v mrákotné krajině Psychy...

Ruka se chvěje. Konec je noci? Začátek jitra? Nevím a čekaje

V temnotách toužím: Všemu buď konec!

Cítím, že něco v nitru mém klesá, cítím, že něco v nitru mém roste,

Zdá se mi: slyším vzdálené hlasy, vzdálených poutníků nejasné hlasy,

Ale jich hovory znějí mi cize. Nemluví řečí, jíž jsem já mluvil...

Z Ostrova Mrtvých tajemné hlasy! Posledních plavců tam veplulých hlasy!

Shasni svou lampu, umdlená duše! Svítila’s marně do nocí hlubin!

Přišel čas! Vepluj v černou tu bránu pochmurných skalin Ostrova Mrtvých.