Ostrov mrtvých.

V rmuť dálnou tesy příšerné se chýlí,

zde voda tichá je a tiché nebe

a sotva ob čas větrem cypřiš kvílí

a z vody té i z těchto skal to zebe.

Loď bez ohlasu kalnou vlnou pílí,

šer paprsky tvé zhltil, zářný Febe!

A břečtan, skalami jenž vine žíly,

svůj jednotvárný život z mrtvol střebe.

Jsou v skalách sluje uzavřené těsně

a jednou za rok člun přistane malý

jak z říše duchů. Kdos tu pláče dlouho.

Tak v srdcích těch, kdo s bohem dali Vesně,

ční ostrov mrtvých, které milovali.

Tam jezdit netřeba – Viď, věčná touho?