OSTROV OSAMĚNÍ.

Zřím v dumách ostrov osamění

v dál oceánu ztracený,

kol něhož vlny jen se pění,

paprsky slunce zlaceny.

Jen jitra vstávají s ním svěží

a uléhají večery –

a od pobřeží do pobřeží

klid peruť šíří bezměrý.

Jen prales dávné spřádá dumy,

zní ptačích písní zázraky,

mech tichých laní kroky tlumí –

a nad vším táhnou oblaky.

Zde rány seker nezní temně

a výstřel ptáka nezleká –

jak za pravěku v mládí země,

než vytvořila člověka...

Ó prchnem, duše, společnosti,

jež svobodný náš dusí dech –

a odplujeme plavci prostí,

kde tichých samot dumá břeh...