OSTROV SUSAK.

Na ostrově přepodivném noha stanula.

Myslíš, že jdeš pevnou zemí, skály všude kolem,

jejichž bok i vrchol člověk pokryl vinným polem,

při němž kol se místo plotu třtina vzepnula –

zatím, blíže přihlédneš-li, vše jest mámení:

úvozem jdeš skalinatým, oku tvému zdá se,

zatím skála pod tvým prstem lehce rozpadá se,

lehounký stisk dlaně kámen v písek promění.

Hora pod mořem se kryje, na ní nahoře

vše jest písek přehebounký, věky nanesený –

kdyby vlnu hroznou přines’ živel rozbouřený,

smete ostrov s městem, lidmi s hory do moře.

Jako lidský život je ten ostrov daleký:

na písku v něm člověk staví dědiny a hrady,

vinice si na něm štípí, smokví, oliv sady –

až pak písek, člověk v moři zmizí na věky.

Věčné moře život vzneslo, písku skaliny,

na slunci se hřát mu dává, odíti se květem,

vydat sladké hrozny révy, v nichž to kypí vznětem –

věčné moře zas jej stopí ve své hlubiny...