OSTROV ZAPOMENUTÍ.

Když smutné větry duly mohutnými korunami

a první dech bouře ustrašeným krajem táh',

tu třeba bylo mračno ještě dávno za horami,

a žlutý svit hrůzy dosud neplál po střechách,

v své jizbě sedával jsem, zajat v smutném snění,

nad knihou přítele, již nedoved' jsem číst...

Žeh žlutý světla v oči bil, a v tiché přemýšlení

rušivě zpíval hořící lampy svit...

A často neslyšen v půlnocích, pokořen v své pýše,

jsem rozpálené čelo v chladné dlaně klad',

a jako dítě, které v spánku rozvzlyká se tiše,

jsem chtěl svou náhlou bolest zaplakat...

– Když smutné větry duly, bloudila jsem v dálce,

kde děsil mne nad krajem rozpiatý šedý mrak;

kolkolem byly černé z hluboka hučící lesy,

a nad nimi hnán vichrem potácel se pták...

Pak smutné větry duly stále vzdáleněji,

jak šum lesa otevřeným oknem v polosnách,

a zněly – zněly stále tajemněji,

jak večerní lehký van tančící po sosnách,

kdy ramena tmavých větví šedým šerem vlají,

a koruny se v zdlouhavém rytmu ploše kolébají...

V snění svém viděl jsem lodi, jež, sotva z přístavu vypluly,

přidaly plachty do rahen, na stěžních vlajky svinuly

a města míjely lákavá, prapory vábící k přistání,

přátelsky pozdravným ranám z děl mlčením zchystaly zklamání

a pluly dále hrdě po moři,

objíždějíce ostrovy i zrádná pohoří,

a pluly dále – o závod s racky letěly,

jakoby již nikdy nikde přistát nechtěly...

– Ze země zklamání pluly mé lodi se vzdutými plachtami,

jak bílé toužící labutě mlčíce modrými vlnami,

pod vysoko sklenutými nebesy po duhovém moři –

po duhovém moři –

ke korálovým ostrovům, kde zlaté ohně hoří...

A nikde přistát nechtěly, jako šíp kalený letěly,

provázeny pruhy vody jiskřící se vzlykavými stony,

k zapomnění kvetoucímu ostrovu, kde věděly,

že budou uvítány stříbrnými zvony... –

K osamělému mému ostrovu když lodi Tvé se blížily,

a zvonic zvony stříbrné vzduch radostnými tÓny zvířily,

tu z chatrče své skryté v háji kvetoucích mandloní

vyjel jsem na koni,

pochodeň hořící třímaje v pěsti...

Na stromy, které jsem miloval, volal jsem: Jděte mi z cesty! – –

Přes kvetoucí keře, jež jsem včera hladil, přejížděl jsem v trysku

a hořící zvonce petrklíčů zadupal jsem do žlutého písku...

– V prvním zaznění zvonů do lampy olej jsem lila rukama třesoucíma se bázní,

pak v šalvějem vonící vykoupala se lázni

a vlhké vlasy svěžími poupaty růží si ověnčila...

Když na příď lodi jsem vyšla, vzrušena cítila jsem,

v úderech vonného větru že nesčetné polibky ve tvář mi vanou,

a růžově kvetoucí a v mlhách se koupající zem

zpívala vstříc korábům mým jásavou píseň na přivítanou... –

Sotva jsi na ostrov vkročila, zjímal jsem lodníky Tvoje,

zpřetínal kotevní lana a zapálil lodi,

a Tebe vedl v háje spící, kde kouzelné zdroje

zpívají písně vzpomínek, jež bledé ve snách chodí...

S večerem došli jsme k městu. – V růžových zahradách snilo

pod temně modrou oblohou, posetou shluky hvězd,

a žluté světlo mé lampy vstříc nám zazvonilo

z oken mé chaty, jež zdála se všecka růžově kvést...

– Tehdy jsem řekla: Co šlo mým žitím, přelud byl, pára a dým;

pustými černými pralesy mdlá jsem se vlekla –

kde mlha sychravá v crčících praméncích po kmenech tekla –

po mořích bloudila, než našla jsem cestu k ostrovům Tvým... –