OSTROV ZAPOMNĚNÍ.

Jest pokoj, v němž nic není drahého,

jen spousta kněh. Ty stojí v příhradách

do značné výše kolem čtyřech stěn,

ty na stole jsou, leží na zemi,

i po židlích jak zdomácnělý host

se roztahují. Podobizen řad,

tož zemské schránky nesmrtelných jmen,

se dívá v pokoj s příhrad temene,

a několik snů milých malířů

knihami nezajaté kryje zdi.

Veliké okno vede k severu

přes rudé střechy, zahrad vlnění,

přes hřbety mírných kopců viničních

k lesnatým horám. Města shon a šum

sem nedoniká. Na půl venkovem

jest odlehlá ta tichá ulice,

kde maně člověk zná už člověka,

rodinu jeho, jeho osudy,

psy, děti, služky – všechno podle jmen,

ač nestýká se s nimi. Hrčí-li

vůz pískem ulice, tu v oknech všech

se hlavy zjeví, pátrající, proč

a kam se šine nezvyklý ten zjev;

cizinec jde-li, pozorují ho

a hádají, kde asi zaklepe...

Buď požehnán, můj tichý ostrove!

Jak vítám chvíli, den kdy v náruč tmám

se sklání, a já, štvanec života,

dopadám těžce v klidný asyl tvůj!

Ty všechno dáš: ty v očích vyhaslých

zas jiskry vznítíš, nervům ochablým

dáš vzpruhu novou, čilost navrátíš

ty krvi ztrmácené – dík ti, dík!

S modravým dýmem cigar o závod

sny polétají nenapsatelné,

ty nechytitelné sny nejkrasší,

jak tanečnice v síni sultána,

jichž jiný smrtelný zrak nesmí zřít.

Z kněh – tu jen stránka, tu zas řádka jen,

tu sloka jedna – vlídně hovoří

to nejlepší, čím lidé nejlepší

kdys žili v světě; jejich portréty

se dívají tak jaksi přátelsky

a hovoří: My žili, trpěli,

a život celý – klamná minuta,

a Věčnost pouze pravdou zůstává.

Sny tančí dál, a Moudrost úsměvná

se shovívavě dívá v jejich rej

tím zorným úhlem velké Věčnosti.

Vše zladěno je, harmonií je

zlo, dobro – nutno vše jak den a noc.

Zde rány se jen lékem stávají,

zde zloba prostodušnou hloupostí,

zde podlost nemocí, a prázdnou slinou

je pomluva; sny zemské o slávě

tu nejsou víc, než cigar modrý dým,

k uznání dneška uši hluchy jsou,

neb zrak se dívá jen v soud Věčnosti. –

Ty osamělý tichý ostrove,

ne dobrým, ale lepším stává se

v tvých březích člověk; pro ty hodiny

tvé měkké, teplé Robinsonády

rád naučil se nyní snášeti

zlost Sudby, jednotvárnost denních vln

i pusté kymácení života...