OSTROV.

Když zranili tě srdce do hlubiny,

sám skryješ se a jsi jen se svým bolem;

leč když pak vyjdeš, rozhlédneš se kolem –

co stalo se to jenom? Svět je jiný.

Je jiný, divně cizí ti, ač viny

sám necítíš. Jdeš jako pustým dolem,

jak po palouku vyprahlém a holém,

a lhostejný tak k všemu, v tváři siný.

Zas jedno z pout těch, která duši tvoji

s tím celým světem od mladosti pojí,

se přetrhlo ti v posledním tom hoři.

Tak z proužku země, jenž ční do vln, boří

se po kuse kus, trhá v bouřném boji,

až jednou ostrov sám tu v šírém moři.