OSTROV.

Dvojí proud se žene prudce,

v středu ostrov zelený

z víru zří tich ve vln shluce,

jako by byl zaklený.

Žádná loď tu nepřistane,

pták se nad ním nestaví,

jen jak z mlhy bledě stkané

bloudí nad ním postavy.

Aleje dvě thují stojí

ve své přísné zeleni,

v středu jich, v kruh kde se pojí,

socha stojí Mlčení.

Tuhé ňadro nepozvedne

ani radost, ani vzdech,

motýl, moucha neusedne

na prst, jejž má na ústech.

Komu voní, komu kvete

ostrov tento neznámý?

Vzpomínám dnes – bol mne hněte,

letím k němu mlhami.

A již stojím vlhké v plísni

a bol v srdci kamení,

v chaluh, ostřin stojím tísni –

chápu tě – ó Mlčení!