OSTROVY.

Na ostrovech v širém moři

nejprudší se bouře zdouvá,

sypké valy rázem boří,

a břeh před ní zalit couvá.

Ale skalná výspa v kruhu

stojí pevně nepoddána,

rozbíjí vln úpor v duhu,

za ranou jak hřmí jich rána.

Na ostrovech těch vás, bratři,

vidím státi; zem se chvěje,

oko vaše s břehu patří

starostlivo do peřeje.

A vln hněv a lom a vzteky

přes kvetoucí břehy tlukou,

co jste drželi tu věky,

vychvátit vám chtějí z rukou:

Role širé, klas kde šumí,

které děd váš přeorával,

zkvetlé údoly i chlumy,

na nichž bdělou stráží stával.

Vzduch, jenž voní lípou zkvetlou,

píseň, jež zní rajským echem,

dějin slavných pamět světlou,

vše, co činí Čecha Čechem.

Vlny, hřměte blíž i záze,

nedáme píď půdy orné,

z vlastních prsou vstříc vám hráze

postavíme nerozborné.

Láskou k sobě mosty sklenem

přes brody a kalné pěny,

a všem srdcím bude věnem

její plamen roznícený.

Nenávistí proti zlobě,

proti vášni silou čelit,

ostrovy ty v blízké době

v pevninu se musí scelit.

Celá vlast, ta Jiříkova,

rozkvetlá a v požehnání,

celá bude naše znova,

aťsi tomu kdo chce brání.

Žluté vlny, syčte, hřměte,

na stráži svá srdce máme,

jak jste střikly, odplynete,

my se vás už nelekáme!