OSTRUHY

V mé matky sténání a rady lékařovy,

když první vzkřiknutí mé zaznělo komnatami,

můj otec, jízdní důstojník, svým štěstím chorý,

v pokoji vedle chodil, zvoně ostruhami.

Ta hudba ostruh navždy v srdci zůstala mi.

Na chůvě vymoh’ jsem, že v jízdárnu mne vedla,

kde červení a modří dragouni ujížděli.

Tu starý rytmistr mne k sobě bral do sedla

a hop! a hop! a hop! už v čele čet jsme jeli,

prach lítal do očí, a polnice nám zněly.

Od dob těch v postýlku když spat mne ukládali

jsem slyšel povely znít, trompety, chřestot zbraně,

jak modrá vlna vpřed se eskadrony hnaly

na koních zpocených, meč připravený k ráně,

divoký lidí tlum, jenž mřít jde odhodlaně.

To sen byl... Třeba teď na vážné věci myslit

a knihy psát... než někdy starý mne sen zase zmámí.

Tu modré zjevy jezdců zas se začnou křísit,

trompety zpívají: „Nech pera! Pojeď s námi!“

A celou noc v mé hlavě zní to ostruhami.