OSTRŮVEK.

Ostrůvek malý jako dlaň,

zelený na modrém moři.

„Přistaňme, otče, vstupme naň,“

děcko mé žádostí hoří.

Vesluji k břehu, řídím loď

k oblouku zátoky mělké –

na břehu jsme již, děcko, choť,

života poklady velké.

Před námi dítě, vzadu my

stoupáme skalními schody,

chvílemi dole zašumí

o břehy blankytné vody.

Po malé chvíli nahoře

dítě mé zatlesklo v dlaně:

na skrovné jsme tu prostoře

uprostřed modravé pláně.

V okamžik oko obletí

obrysy ostrova kolem,

malého zázraku pro děti,

s chatrčí na cípu holém.

Pustá je, zříme průlinkou,

pán přijde za doby lovu –

nízká, že ručkou malinkou

děcko mé dosáhne krovu.

Není tu stromů, tráva jen

vrch kryje mořské té hory –

černavé ovce v noc i den

jsou jenom jejími tvory...

„Jsme tady jako Robinson,“

dítě již báseň si snuje...

Ach, slyším z dálky mládí zvon

a duše za ním již pluje.

Se ženou v tichém souznění

pobíhám v dítěte stopách,

poslouchám jeho blouznění

o palmách, o antilopách.

Drobounké hledám zátoky

v záhybech pobřežní skály,

dívám se v blankyt hluboký,

loď hledám v modravé dáli.

S děckem a ženou před chatou

usedám v rozveselení,

chleba a fíky v bohatou

hostinu nám se zde mění...

Snad je to ostrov Mladosti,

na nějž jsem divem se vrátil –

ještě mne jednou pohostí,

když se můj den byl už zkrátil!

Ostrůvek malý jako dlaň

bylo to vzdálené mládí –

pro velké štěstí zpátky naň

vrátili bychom se rádi!...